Město bylo oděno do temných barev a prázdné. Opuštěné ulice a přístav s podivným pachem nenavodily nejpříjemnější atmosféru. Potom ale zasvítilo slunce a město na severozápadě Itálie se ukázalo v lepším světle. Postupně, týden za týdnem, mi dokazovalo, že ačkoli dnes na radaru Slováků není, díky honosným palácům, starobylým uličkám či neskutečným výhledům by jistě být mělo.
Město je stále námořní velmocí
Námořní přístav v Janově patří k nejfrekventovanějším v celé Itálii. Kotví zde obrovské výletní lodě mnoha společností, vyrážejí odtud trajekty všemi směry. Neděje se to jen posledních pár desetiletí. Janovský přístav byl rušný a důležitý iv dávné minulosti. Z města s bohatou námořní tradicí na moře vypluly i křížové výpravy, které se vracely s kořistí. Kvetl zde obchod, byť bohužel is otroky. Centrum toho všeho bylo Porto Antico, starý janovský přístav. I já jsem si ale všimla, že starý je už jen věkem. Přestože v okolí se mihnou i historické budovy, místo získalo po rekonstrukci architektem Renzem Pianem spíše moderní vzhled. Neměla jsem tu tedy toho tolik co obdivovat, ale vždy jsem měla co dělat.
Ráda jsem se tudy procházela a obdivovala panorama přístavu z teras kaváren nebo z výšky podivné stavby, kterou volají Il Bigo. Mně připomněla ocelového pavouka, ale prý to má být starý jeřáb, což vykládá náklad. Jím jsou v tomto případě turisté. Součástí konstrukce je totiž panoramatický výtah za naprosto skvostným výhledem. Z výšky jsem si vychutnávala Středozemní moře, město, stařičký maják v dálce i přístav, kde mezi futuristickými stavbami křičela replika španělské galeony ze 17. století. Postavili ji pro film Piráti z roku 1986, který mimochodem režíroval Roman Polański. Kdysi se na ni dalo vyběhnout, nevím, jak je to po pandemii, ale o námořní historii Janova toho moc neřekne. Ještěže o kousek dál je Galata Museo del Mare, námořní muzeum, které vám to několikanásobně vynahradí například i skutečnou ponorkou. Uměla bych se jím procházet i dny. Stejně jako janovským akváriem, které je domovem více než 12 000 živočichů.
Kořeniny či vlnu změnily na paláce
Nejen v přístavu jsem se vždy musela vyhýbat pouličním prodejcům, kteří tam postávali za každého počasí. Když pražilo slunce, ve velkém nabízely „zaručeně pravé“ značkové sluneční brýle a ty směšné malé ventilátory. Pohotově je měnily za deštníky ještě dříve, než první kapky dopadly na zem. V Janově se ve velkém obchodovalo i dávno před nimi. V době, kdy bylo město námořní velmocí, se z něj vyvážely desítky tun všelijakého zboží. Obchod kvetl a majetky (významných) rodin rostly. Měnily se na honosné příbytky či „hotely“, kde vítali vzácné návštěvy v podobě kardinálů, princů, králů i velvyslanců.
Pompézní paláce ze 16. a 17. století se stále vyjímají v ulicích Janova. V celém městě je jich kolem 150 a více než 40 z nich zapsali do Seznamu UNESCO. Narážela jsem na ně za každým rohem. Někde svítili mezi ošarpanými budovami. Jinde se jeden vedle druhého přečuhovaly jako modelky před užaslými turisty. Takovou ulicí je Via Garibaldi, která je jako vnější umělecká galerie. Její hvězdami jsou elegantní Palazzo Bianco či Palazzo Rosso. O pár ulic dále je to extravagantní Palazzo Reale či Palazzo Ducale, o který se dělí dvě náměstí.
Z vlastních zkušeností ale vím, že se vyplatí hledat i mimo vyšlapané turistické stezky. Živým důkazem toho je nádherný Palazzo del Principe, který jsem objevila nad terminálem výletních lodí. Pozoruhodný je, stejně jako ostatní, i uvnitř díky malbám, zařízení, freskám i uměleckým dílům. Mnohé z paláců jsou ale v soukromém vlastnictví. Přesto do nich můžete nahlédnout minimálně během akce Rolli Days. A pokud byste měli umění málo, vězte, že Janov je jeho centrem. Ve městě je mnoho galerií, které vám ukáží umění Itálie, Orientu, Asie i celého světa.
Překvapení se ukrývá v oblacích
Janov je kopcovitý. Jak moc kopcovitý si uvědomíte, když vzhůru strmými ulicemi táhnete těžký kufr. Aby domácí takto nemuseli trpět denně, postavili pozemní lanovky a výtahy, které je vyvezou na vrchol strmých kopců. Jsou nejen praktické, ale také architektonicky či technicky zajímavé. Malé kabiny běhají po úzkých kolejích, aby najednou zmizely v tunelu, vynořily se mezi budovami a ukázaly nezapomenutelný výhled. Některé už oslavily stovku, jiné to zanedlouho čeká, ale stále fičí. Často jsem se vozila hlavně těmi v centru města.
L’ascensore di Castelletto, který jezdí z piazza Portello do části Spianata, volají také výtah do ráje. To oblast Spianata Castelletto, kde jsou elegantní domy z 19. století, opravdu vystihuje. Jejím klenotem je vyhlídka, odkud se ukáží, občas sluncem zalité, barokní kopule města, středověké věže či typické břidlicové střechy s mořem v pozadí. Líbila se mi i cesta výtahem l’ascensore di Montegalletto, který mě vyvezl ke krásnému Castello d’Albertis, prvnímu vilovému hradu v Janově, kde se skrývá Muzeum světových kultur.
Na krátkou procházku je Castello Bruzzo, který se mi zdál jako postavený z lega. Prošla jsem se prakticky celou částí Castello. Chvíli jsem stoupala, chvíli klesla, obdivovala město, které se mi z výšky ukazovalo mezi starými domy. Užívala jsem si klid. Takto jsem přešla až ke Castello Mackenzie, u kterého je poblíž Funicolare Sant Anna a Ascensore Magenta-Crocco. Je to velmi zvláštní na stavba, věž jakoby na elegantní věž nepatřila, jako by na ni byla dolepená. Mackenzie není nejvyšším bodem měst, to ani zdaleka.
La funicolare Zecca – Righi vás vyveze ještě výše, vysoko do čtvrti Righi, kde se městské stezky pomalu mění na turistické. A mezi stromy se ukrývají rostlina obrostlé a obrovské staré pevnosti jako Forte Sperano či Forte Begato.
Caruggi vás dovedou ke zmrzlině i do minulosti
Přestože musím uznat, že místní muzea ukrývají skutečné poklady, víc mě bavilo hledat je v ulicích. Říká se jim caruggi. Jsou to úzké uličky, které lemují vysoké domy s výraznými okenicemi. V některých se nedá ani pořádně rozpažit, sotva se tam vejde vespa či kolo. Jiné mě děsily. Působily opravdu temně a byly prázdné a páchnoucí. Ukrývali kriminalitu, která nenápadně postává na rozích. Další byly úžasnou kombinací barev a chutí, a strojem času, který mě vozil do minulosti. Vždyť Janov patří k městům s nejvyšší hustotou středověkých budov. Hodně z nich je právě v labyrintu těchto úzkých uliček, které mě nepřestávaly překvapovat. Někde jsem v nich našla malé obchůdky domácích, jinde příjemné trattorie, kde nabízela jídla se slavným pestem. Milovala jsem pekárny a jejich výborné focaccie či gelaterie s lahodnou zmrzlinou.
Další samozřejmě vedly k parádním památkám vykukujícím mezi zdmi. Našla jsem takhle dům velikána Kryštofa Kolumba, který se zde narodil či paláce a chrámy. Králuje jim Cattedrale di San Lorenzo. Poněkud netypický kostel s černými a bílými vodorovnými pruhy je kombinací gotického, byzantského, románského a renesančního stylu. Černo-bílá svědčí také budovám na Piazza San Matteo, na jednom z mnoha malých a malebných náměstí. Mezi ty, které mě okouzlily, patří také Piazza delle Erbe či Piazza Banchi, kdysi rušné tržní náměstí, kde dodnes stojí stánky zejména s knihami. Musím říci, že se mi líbily víc než například Piazza De Ferrari, které se mi nezdálo tak velkolepé a výjimečné, jak ho popisují, jak by mělo hlavní náměstí města být.
Z Vídně o něco blíže ik Cinque Terre
Destinace na severozápadě Itálie není u Slováků až tak populární. Zemi máme rádi, což dokazuje i počet linek z Bratislavy, ale spojení do Janova mezi nimi chybí. Ještě donedávna se tam nedalo přímo a levně dostat ani z okolí Slovenska.
Naštěstí od června spustila společnost Ryanair přímou linku z Vídně. Jede dvakrát do týdne, ve čtvrtek a v neděli. Let trvá hodinu a půl. Využít ji můžete k návštěvě města, ale také k objevování okolí. Janov je dobrým výchozím bodem k dalším zajímavým dobrodružstvím. Například odtud jezdí trajekt na Korsiku, do města Bastia. S novou linkou jsme také získali výborné spojení do oblíbeného Cinque Terre. V takovém Monterosso al Mare jste za hodinu a 15 minut vlakem. Krása se ale ukrývá i blízko u Janova.
Výborným příkladem je tradiční rybářská vesnička Boccadasse, kam zajedete i pěšky. Okouzlí vás pastelovými domy, oblázkovou pláží a krásným mořem. To svědčí i obci Portofino, o kterém se říká, že jej vyhledávají bohatí a slavní. Ano, je dražší, ale procházka malým dlážděným náměstím s výhledem na přístav plný jachet přece nestojí nic.
